Lašsko je líbezná krajina pod Beskydy, kde mě před pětačtyřiceti lety učili hrát taroky. Základy tarokové strategie do mě tehdy vtloukali pomocí krátkých pouček, někdy veršovaných. Poučky se pamatují snáze než úvahy, které k nim vedly. Začátečník, který se podle nich řídí, nenadělá mnoho škody, takže zkušenější tarokáři se jej neštítí. Začátečník tak dostane více příležitostí hrát. Získá čas, aby se naučil sledovat hru a pochopil jemnější finty. Systém jednoduchých pouček je však dobrý i pro nás dědky, kterým je již obtížno počítat taroky a nepamatujeme si, co šlo v předešlém zdvihu. Dědek, který se podle nich řídí….atd.

Taroky jsou součástí dědictví po starém Rakousko-Uhersku. Tarokový slang tudíž obsahuje mnoho německých zkomolenin, nezasvěcenci těžko srozumitelných.

Pro výklad strategie taroků jsem proto zvolil formu sútry. Cituji: „sútra – staroindický stylistický útvar užívaný k odborným výkladům, např. v učebnicích; též stručná zapamatovatelná poučka“ (Akademický slovník cizích slov 1998). Asi polovinu súter jsem zachytil tak, jak jsem si je zapamatoval, zbytek vznikl odposlechem nebo zestručněním obecně známých pravidel.

Uvědomme si, že hra začíná před rozdáním karet.

Pokud mi nejde karta, mohu se pokusit to změnit, až budu na řadě s překládáním – když nepřeložím, forhont vybere, jak se má rozdat. Protože Ábeles je nejsložitější rozdání, vybavím si i ostatní možnosti.(Ábeles je rozdání 6-12-12-12-6, palečnice jsou karty plné taroků)

Před hrou by si hráč měl na základě vlastních karet rozmyslet taktiku, kterou pak upřesní podle situace. Při licitaci bych měl brát v úvahu místo, kde sedím, svou kartu, místní pravidla a povahy spoluhráčů. Čím dále od forhonta, tím mám více informací. Čím silnější karta, tím riskantnější je stát za bukem, pokud ovšem místní pravidla bukaření dostatečně trestají.

Každý tarokář je svým založením usazen  někde na stupnici mezi čistě ofenzivním a krystalicky defenzivním typem. Ryze ofenzivní hráč se vrhá do licitace v pěti malých tarocích. Pokud se na forhontu nepokusil nic vylicitovat, má tři taroky a bude buď hrát Varšavu nebo  všechno oflekuje. Hrát útočně bývá zábavné, ale drahé. (Ó vy ptáci egyptští, zelení je bojový pokřik útočníka, Adík je zdrobnělina křestního jména)

Pravověrný obranář číhá za bukem se svými taročky a těší se, jak oflekuje (odtud „bukař“). Varšavu hraje, jen když nemá žádný tarok. Pagáta váhavě vyhlásí při jedenácti tarocích, trulu a pomocníkovi, jít na trojku nepřichází v úvahu. U stolu bukařů se bohatne hraním neflekovaných prvních povinností. Nezapomeňme ale, že optimistických pět taroků v hrsti je skutečně méně než čtvrtina z celkových dvaadvaceti.

Připomíná se tu, které taroky mohu volat na pomoc při první povinnosti (stařena – XIX, mladší – XVIII). Když ale mám dost vrchů (třeba tarok XIX, XVIII i XVII), měl bych se podívat, jestli nemohu hrát třetí neboli preferanc. Ale když mám slabou kartu, nelítostně zahrát Varšavu, ony ty taroky někde budou.

Celý tarokový svět vymýšlí (mnohdy drakonické) změny pravidel, zabraňující bukaření. Přizpůsobme svou hru tomu, zda místní pravidla nadržují spíše útočným hráčům nebo bukařům - tedy zda se vůbec hraje a jak se počítá Varšava.

Druhá povinnost do jisté míry ztrácí smysl, pokud se nehraje o žida. Některá ( podle mého soudu jedině správná) pravidla předepisují platby do žida při prohraném pagátu (kromě normální platby soupeřům) a při Varšavě (místo plateb soupeřům). Žid se pak rozebírá při pagátu hraném na druhé povinnosti. Pokud se nehraje o žida (nebo je žid prázdný), nemá forhont důvod licitovat druhou povinnost. Pokud se žid rozebírá při druhé i při vyšší povinnosti, nemá smysl si při silné kartě volat k pagátovi pomocníka. Pokud při výběru žida není stanoven strop, hra se naopak může zvrhnout v boj o tlustého žida.( žid je pokladnička, kam se střádají peníze z pokut, hraje se pak o ně hlášený pagát, jednička je první povinnost).

 

V  pozici zadáka bych měl uvažovat o třetí povinnosti, i když nemám nejsilnější kartu. Jednak vím, že ti přede mnou nejsou taky moc silní, jinak by šli na preferanc nebo na druhou sami, jednak mám v zádech forhonta s hrozbou Varšavy. Kromě toho budu dobírat první zdvih. Když vyhlásím třetí povinnost jako forhont, mám zase výhodu prvního výnosu.

 

 

Pro hraní sola musím mít opravdu dobrý důvod. Drahé oko většinou nevyváží hodnotu karet dobraných  z talonu.

Kdo při preferanci zůstane na prvních, buď chtěl za každou cenu překazit již vylicitovaného pagáta, nebo trpí chorobnou bázlivostí. My ostatní se musíme rozhodnout, jestli zůstaneme na druhých nebo půjdeme do třetích. Někdy je lepší nechat ležet (i velké) taroky a dobrat si do dlouhé barvy, kterou dílem složím (figury), dílem s ní budu  soupeřům vyrážet taroky (bibzle), dílem s ní dohraju, až dojdou taroky (honér). Odmítnuté taroky mi nemohou škodit a kromě toho tři taroky mají dohromady hodnotu  pouze jednoho oka. Výběr karet má i účel zastrašovací. Když se vrátím do třetích pro tři plívy, asi chci jenom prodražit hru, tedy si hodně věřím.

Když se při skládání zbavím barvy, mám větší šanci sebrat nějaký zdvih. Bývá výhodné nechat si jen jednu dlouhou barvu, viz výše. Naopak nechat si plonkovní dámu je až na výjimky pitomost. Také je přirozené skládat figury, tedy body. Ale skládání „do barev“ má většinou přednost před skládáním „do očí“. Pokud chci chytat  pagáta, rezignuji na hru a mohu tedy skládat přesně naopak – např. nechám si všechny barvy i za cenu plonkových dam atd.

 

 

Pro flek se rozhodnu snáze, když jsem na forhontu nebo vzadu – mám výhodu výjezdu nebo dobírám. Tluču-li barvu, mohl bych na to získat nějaké zdvihy, ale neflekuji, když nemám aspoň trochu slušnou kartu. V mariáši je šepleď charakterizovaná tzv. spodkovým koeficientem – s kartou se čtyřmi spodky nebo devítkami nemá smysl se o cokoliv pokoušet. V tarocích podobnou jednoduchou poučku neznám. Při flekování si musím dávat pozor na rozsazení – pozice mezi dvěma protihráči bývá horší než před nebo za nimi. Kdo mluví poslední, má největší přehled o hláškách.

Když mám málo taroků, klidně vyjedu od plonka, pokud to ovšem není dáma. Jestli se někdo vrátí stejnou barvou, tak ji jednak tluču, jednak se zbavím taroka a mohu lépe mazat. ( Šest taroků není málo taroků). Když mám více taroků, jedu nejdelší barvou s ideou uškodit protihráčům – přijdou o taroky – a ponechat si vlastní taroky na horší časy. Přitom klidně vyjedu hned zkraje honérem – spoluhráčům ho patrně nenamažu a protihráč na něj bude muset vyskočit. Když nevyskočí, třeba mu ho sežere kolega. A kdyby honér náhodou prošel, mám ho doma a jsem na zdvihu. Tím, že  obětuji soupeřům všechny figury jedné barvy, mohu získat  více v ostatních barvách – princip gambitu. Když vyjedu tarokem,  vyrazím taroka všem. Když vyjedu blbou barvou, vyrazím taroka jenom těm, kterým jsem nechtěl. Také většinou není důležité, kolik komu zbylo na konci hry taroků, ale jaké zdvihy kdo polapil. Barvu netočím proto, že jsem s ní ještě nehrál, ale proto, že jsem ještě nenašel barvu, kterou bych soupeři ublížil nebo proto, že u soupeře tuším sežratelného honéra. Případně se nechci vrátit do barvy protivníkovi. Zvláštní opatrnost zaslouží výjezd barvou, jejíž honér leží v talónu. Je pravděpodobné, že komandant od této barvy odhodil další tři figury, takže kromě něj raním i své kolegy, nebo naopak komandant odhodil všechny ostatní barvy, takže raním pouze své kolegy a komandant po totálním vytarokování všech zúčastněných mrtvou barvou v klidu dohraje. 
Při hraní Varšavy platí přiměřeně obrácená pravidla. Nebudu tarokovat než montem, budu vyjíždět plonkovníma dámama a bibzlema od honéra, soupeřům zachovám co nejvíce taroků. Jen mazat budu všem, jako by to ani protihráči nebyli.

Malé taroky neboli minory se hodí na dobírání štychů a k požírání komandantových honérů. Komandant snažící se schlamstnout pagáta vyjíždí tarokem. Tohoto taroka je třeba přebít, aby kamarádi mohli pagáta namazat. Nelze se spoléhat, že to zabije někdo jiný, přes může mít právě už jen majitel pagáta. Při přebíjení je  žádoucí dostat komandanta doprostřed, aby musel dávat na vynesené barvy vysoké taroky. Proto by neměl ostatní komandantovy výjezdy tarokem zabíjet první protihráč. Naopak barvu vynesenou proti komandantovi je dobré podpořit vysokým tarokem, aby se musel natáhnout. Při hře bych měl sledovat, které barvy a figury šly, po všeobecném vytarokování přijdou na řadu i zdánlivé plívy.

Úkolem pomocníka je bezvýhradně, bez ohledu na vlastní ztráty, podporovat komandanta – zpravidla jeho pagáta. Pomocník je stínem komandanta. Když se dostane na zdvih, snaží se vyjíždět tak,  jak mu bylo naznačeno. Točí komandantovu barvu nebo komandantův tarok, ukazuje mu, jaké má taroky. Typický obrat je sebrat jeden štych XVII a vyjet XVIII, když jsem byl zavolán na XIX – o té totiž komandant ví. Když vyjede pomocník malým tarokem, pouští na zdvih komandanta. Když vyjede velkým tarokem, nechce pustit na zdvih protihráče. Když vyjede novou barvou, možná raní kolegu a pustí na zdvih protihráče. Co bylo řečeno o pomocníkovi komandanta, platí beze zbytku o spoluhráčích flekaře. Naopak, pokud jsem nedal flek, nemohu žádnému ze spoluhráčů vyčítat, že nejel podle mých představ (jak se často děje) – když jsem tak chytrý, měl jsem dát flek.

Jádrem sdělení Laštarsútry je informace, že hraní taroků má nějaký řád - pravidla jej pouze regulují, zatímco poučky popisují jeho hlavní rysy. Tarokář ctící řád se nedopouští odporností podobných výjezdu plonkovní dámou, vrácení do barvy komandantovi nebo chaotického točení barev. Hra tak krom rozměru výdělečného získává i rozměr estetický, který, dokreslován vhodnými průpovídkami (šachy ve středu!) či odkazy na Bibli (nechejte maličkých přijíti ke mně) je schopen vyvážit mnohdy nemalou finanční újmu.

A proč komentáře:
„Řada staroindických vědních oborů a filozofických škol vychází z autoritativních souborů súter, k nimž byly později psány komentáře a výklady.“(Velký slovník naučný, Diderot 1999).